Každý den je plný malých zázraků, říká nemocniční kaplanka

1. 1. 2021

Pro pacienty, kteří konec roku 2020 a začátek nového tráví pod dohledem lékařů, jsou nemocniční kaplani mnohdy jedinou možností, jak si v koronavirové době dopřát návštěvy. Pobyt v nemocnicích v Přerově a Olomouci jim zpříjemňuje také sestra Magdalena Anna Lis. Pokud jde však o osamění, byl podle ní zcela specifický celý loňský rok.

Dříve jste pracovala v hospici, kde je to hodně o umírání. Dá se říct, že v nemocnici je vaše práce trochu víc o naději?

Ano, je hodně o naději. I když umírání rovněž není beznadějné. Pro věřící skrývá naději na život věčný. Ale ano, v nemocnici je to jiná práce, protože se předpokládá, že pacient se uzdraví. Kromě přerovské nemocnice, kde začínám, působím už druhý rok ve Fakultní nemocnici Olomouc a tam se mi to potvrdilo. Mám tam pacienty, u kterých jsem mohla v průběhu roku sledovat pozitivní vývoj.

Nemyslí si někdy rodiny hospitalizovaných pacientů, že jako kaplani umíte zázraky?

Ne (smích), myslím, že ne. My zázraky neumíme. Ty jsou z Boží ruky. Každý den je ale vlastně plný malých zázraků. My, kaplani, můžeme pomoci je hledat a lépe vidět.

Proč podle vás nemocný potřebuje péči nejen o fyzickou schránku, ale i tu duševní? A jak se k vám staví lidé nevěřící?

Víte, že většina lidí, se kterými se setkávám, říká, že jsou nevěřící? Často od nich slýchám, že si nebudeme mít o čem povídat, a pak po chvíli zjistí, že jsme našli mnoho témat k rozhovoru. Vždy pacientovi vysvětluji, že jsem u něj, protože mám čas být s ním v tom, co zrovna prožívá. Někdy je to personál, který požádá, aby pacienta navštívil kaplan. Vidí totiž, že by nemocný potřeboval nějakou podporu. Jde například o člověka, který se nemůže smířit se svojí diagnózou, a na nás je, abychom mu to pomohli zpracovat.

Jak s takovým člověkem navazujete konverzaci?

Většinou tak, že se zeptám, jak se má, na co myslí. To stačí, je to lidské. Pak už můžu jen poslouchat – pacient většinou sám řekne, z čeho má obavy, nezřídka přitom narazí i na něco duchovního. Touží vědět, že je nějaká vyšší síla, dává mu to naději. Naše duchovní služba je hodně o lidskosti a trpělivosti, díky kterým se lidé otevírají. A my je ujišťujeme, že jsou v bezpečí.

Máte důkazy pro to, že když se člověk se svou nemocí smíří, pomáhá mu to v léčbě?

Vnitřní smíření je asi nejdůležitější pro to, aby člověk prožíval svou nemoc v klidu. Takovou mám zkušenost i z hospice. Častokrát se tam řešilo, že člověk dostal už všechny léky proti bolesti, přesto nebyl klidný. Někdy opravdu až návštěva kněze pomohla k tomu, že pacientovi se v duši rozhostil mír a utrpení tak snášel lépe. Jaké „zázraky“ umí svátosti, jako například pomazání nemocných, bych mohla doložit i na zkušenosti s vlastní babičkou.

Podělíte se o ten příběh?

Ona žila s vírou a tak i svou nemoc prožívala s Bohem. Jednoho dne požádala o návštěvu kněze, chystala se umřít. Jela jsem domů s tím, že přijde konec. Když jsem dorazila, vyprávěla mi, že dostala svátost pomazání nemocných, večer zavřela oči a byla připravená odejít. V noci se jí zdálo, že umřela, že je v nebi, kde na ni čekali blízcí, a bylo jí tam dobře. Prý viděla i svůj pohřeb. A pak povídá: „Ráno se vzbudím, otevřu oči a žiju.“ Byla sice zklamaná, že není v nebi, ale zároveň dostala novou chuť k životu. Dokonce si poprvé po několika dnech dala něco k jídlu. Žila pak ještě deset let. Svátost pomazání nemocných přijala vícekrát za život a vnímala, jak veliká je to milost a posila pro tělo a duši. Často ji dávám lidem za příklad.

Přejí si vaši přítomnost víc starší nebo mladší lidé?

Určitě více ti starší, ale zkušenosti mám i s mladými lidmi. Jeden takový pacient ležel na olomoucké hematoonkologii. Dlouho si říkal, že se ho rozhovory s kaplanem netýkají, že je nepotřebuje, ale když se jeho stav zhoršil po komplikované transplantaci kostní dřeně, měl potřebu si začít povídat o tom, co bude, kdyby se to nakonec nepodařilo. On sám si myslel, že staří a mladí lidé prožívají konec života jinak. Ale tak tomu není, každý člověk má stejné obavy a strach. Všichni jsme na Zemi rádi a chceme žít. Pro věřící však život smrtí nekončí. Úkolem každého je připravit se co nejlépe na přechod do života věčného.

Vzpomínám si, že když se před dlouhými roky duchovní služba v nemocnicích rozbíhala, zdravotnický personál často nebyl z přítomnosti kněžích a řádových sester nadšený. Jak se tam cítíte dnes?

Musím říct, že v dnešní době jsou nemocniční kaplani většinou věřící laici. Nás řeholníků není moc. A moje zkušenost je velice pozitivní. Personál ví, že jsme tam proto, abychom mu byli nápomocni. Lékaři i sestry se na nás mohou obrátit, když vidí, že se pacient nějak trápí a oni mu neumí po této stránce pomoct. Uleví se i jim samotným, ne vždy mají čas věnovat se po psychické stránce každému pacientovi.

Vizitka:
Sestra Magdalena Anna Lis je členkou mezinárodní kongregace Misijních sester Služebnic Ducha svatého, která působí v 51 zemích světa. V České republice žije komunita pěti sester, poslední dva roky sídlí v Přerově. Sestry pomáhají jako sociální pracovnice v přerovském denním centru pro lidi bez domova, jako terénní pracovnice v charitní pečovatelské službě, v Rodinném centru Ráj v Pavlovicích u Přerova, jedna z nich je lékařkou v kroměřížské nemocnici.