Duchovní péče - Nemocniční kaplaniFakultní nemocnice Olomouc

Návrat do kondice po COVIDu mi trval čtvrt roku, říká kaplan Jaroslav Křivánek

Faráře Církve československé husitské Mgr. Jaroslava Křivánka znají pacienti i zdravotníci FN Olomouc jako obětavého nemocničního kaplana, který navštěvuje potřebné, aby jim pomáhal snášet jejich osud. Na podzim loňského roku se však i on sám ocitl na druhém břehu coby pacient s COVID-19. „Na začátku září jsem jel služebně do Prahy na generální synodu duchovních a patrně jsem se nakazil cestou ve vlaku. Je však možné, že jsem se mohl nakazit i během jednání na synodě. Pár kolegů totiž do několika dnů po návratu rovněž onemocnělo koronavirem. Nemoc se u mě začala projevovat čtvrtý den, kdy jsem citelně zeslábl a cítil se vyčerpaný a bez energie. V podstatě jsem s tím bojoval až do konce září, tedy dobré tři týdny,“ popisuje Jaroslav Křivánek.

Toho potkaly téměř učebnicové symptomy onemocnění, tedy ztráta čichu a chutě, k večeru neurčité bolesti hlavy a pocení po celém těle bez teplot. „A především stav zvláštní letargie, kdy jsem přes den usnul, abych se po dvou hodinách probudil opět unavený. Tehdy jsem pod dojmem zpráv o trvalých následcích COVIDu docela pochyboval, jestli se ještě po nemoci vrátím k pořádnému běhání. Komické bylo, že jsem na testy jel na kole, de facto jsem je měl místo invalidního vozíku, protože pěšky bych do nemocnice nedošel,“ usmívá se kaplan.

Jeho terapie spočívala v odpočinku, pití velkého množství čaje, užívání betaglukanu, vitamínů a melatoninu na lepší spaní. „A nesmím zapomenout, že jsem v televizi sledoval Tour de France. To byla velká motivační terapie,“ přidává s úsměvem Jaroslav Křivánek.

A přiznává, že rekonvalescence trvala déle, než čekal. „Na konci října jsem poprvé vyběhl, ale nebylo to pocitově i výkonově nic moc. Během listopadu se stav vlivem opatrných běžeckých tréninků pomalu zlepšoval a až nyní po Novém roce mohu říci, že jsem se snad kondičně dostal na svou ´předcovidovou´ úroveň. I na běžkách, Bohu díky, teď lítám, jak jsem byl dřív zvyklý,“ říká nemocniční kaplan, který začal systematicky sportovat až od svých kristových let, kdy podle vlastních slov nabyl dojmu, že začíná vypadat jako „oplácané stréc“.

„Pro mě však nebyla primární motivace dobře vypadat. I sport má svůj hluboce duchovní rozměr. V potu své tváře budeš jíst chléb, čteme v knize Genesis. Lidské tělo je stvořeno pro práci a fyzickou námahu. Neřeknu nic nového, když tvrdím, že častou příčinou mnoha civilizačních nemocí je nedostatek pohybu a fyzické činnosti. Je-li tělo pravidelně a přiměřeně namáháno, má jeho majitel solidní vyhlídky na tělesné, duševní i duchovní zdraví. A tak jsem onehdy před osmi lety v jeden únorový mrazivý den vyběhl. A aniž bych si dělal násilí, jaksi běhám dodnes. K silničnímu běhu jsem postupně přidal běžky, pak kolo a nakonec kolečkové lyže. Sportuji třikrát týdně přibližně hodinu a půl, někdy i víc. Mám za sebou několik maratonů, půlmaratonů, Jizerských padesátek a na běžkách také jeden devadesátikilometrový Vasův běh ve Švédsku,“ vypočítává Mgr. Křivánek.

Změnila nějak nemoc jeho pohled na koronavirovou pandemii? „Na ni ani tak ne, jako na svět kolem sebe a život. Měl jsem mírný průběh nemoci, ale někteří to štěstí neměli. I když to může znít jako klišé, pociťuji větší pokoru a vděčnost za vše, čím jsem zahrnut. Mám rodinu, jsem relativně zdráv, mohu dělat činnosti, které mě naplňují radostí, a můžu pomáhat druhým. Provázet je, posilovat jejich naději a víru. Víte, jako farář jsem měl už několik pohřbů, při nichž jsme se loučili s někým, kdo podlehl COVIDu a nedosáhl ještě důchodového věku. Docházíte tak k poznání, že nic z toho, co máte, není samozřejmé a nic z toho si nelze nárokovat. Každý den připojený k životu je dar. Ježíš svým učedníkům říká: ´Ani o píď neprodloužíte svůj život, budete-li se znepokojovat.´ Ať už byly příčiny vzniku COVIDu a jeho rozšíření jakékoliv, nezastávám názor, že se jedná o Boží trest. Spíše je to důsledek neudržitelnosti dosavadního způsobu života, našeho vztahu k prostředí a drancování přírodních zdrojů, kdy na první místo stavíme sebe, naše pohodlí a hmotný dostatek. A protože je příroda nemocná, jsme nemocní i my, neboť jsme její součástí. Volání po tom, ať je všechno jako dřív, je naivní. Už nic nebude jako dřív. To nám nezaručí ani očkování, byť nezpochybňuji jeho pozitivní přínos. Abychom se s pandemií a jejími následky vypořádali, to bude vyžadovat navíc i změnu postojů a hodnot v každém z nás,“ uvažuje Jaroslav Křivánek. 

Galerie